Po celém světě se zrychluje masové vysídlování, protože klimatická krize, hospodářská krize a válka vyhánějí miliony lidí do exilu, a to jak v jejich vlastních zemích, tak za hranice. Tyto masové migrace zhoršují gentrifikaci a zvyšují náklady na bydlení, zatímco spekulace s nemovitostmi způsobují, že stále více lidí zůstává bez domova. Jak mohou vysídlení lidé ve svých nových domovech pokračovat v politických akcích a vytvářet solidaritu napříč etnickými skupinami v neznámém prostředí? V Arménii jsou příkladem ruští anarchisté žijící v exilu, kteří podpořili arménské uprchlíky, kteří squatovali opuštěné ministerstvo obrany.

Pro více informací o nedávných sociálních hnutích v Arménii, můžete začít zde. Další příklad toho, jak vysídlení lidé provádějí silnou politickou organizaci v novém kontextu, naleznete zde.

---

Pozadí událostí

Území, která kdysi světové velmoci označovaly jako “východní blok”, mají své vlastní historické, sociální a politické trajektorie. Po staletí je právě zde vedena orientální hranice mezi “civilizovaným” Západem a “barbarským” Východem. Na těchto územích se říše dobývaly a rozpadaly, války a genocidy kreslily a překreslovaly hranice.

Na konci 19. a počátkem 20. století stál anarchismus v čele některých nejzuřivějších bojů v těchto regionech. Od té doby vytvořilo desetiletí socialistického vládnutí, státní represe, a brutální kapitalistická ekonomická privatizace v 90. letech složitou politickou situaci. Udržení anarchistické organizace v tomto kontextu bylo někde obtížné (jako například v Polsku) a někde extrémně nebezpečné (viz Rusko nebo Bělorusko).

Historie anarchismu v Arménii sahá až do konce 19. století. Jedním z nejznámějších arménských anarchistů byl Alexander Movsesi Atabekian, který se inspiroval spisy Petra Kropotkina. Byl jedním z prvních kritiků Říjnové revoluce v Rusku, což ho stálo svobodu - sovětské úřady ho několikrát zatkly. Jeho dílo zůstává i nadále vlivné, neboť vytvořil jedno z mála tehdejších anarchistických periodik v arménštině.

Po desetiletích autoritářské vlády získala Arménie v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu nezávislost. První roky nezávislosti byly poznamenány válkou, kdy Arménie bojovala s Ázerbájdžánem o stále nevyřešené území Náhorního Karabachu.

V následujících dvou dekádách docházelo k opakovaným sociálním nepokojům. V roce 2013 vzniklo v hlavním městě Jerevanu masivní decentralizované hnutí proti rostoucím nákladům na veřejnou dopravu. O rok později vypukly samoorganizované protesty proti reformě důchodového systému. Anarchisté se účastnili obou těchto hnutí i protestů proti demolici historického domu Afrikyan Club v Jerevanu. V roce 2015 přilákaly rostoucí náklady na elektřinu do ulic další lidi, opět včetně anarchistů.

V Arménii, tak jako v mnoha jiných postsocialistických zemích v regionu je obtížné jasně rozlišovat mezi protesty vyvolanými sociálními a ekonomickými tlaky a hnutími usilujícími o změnu režimu. Nicméně v letech předcházejících roku 2016 došlo k nárůstu afinitních skupin a malých anarchistických organizací, včetně feministických a queer iniciativ.

Přesto se v roce 2016, v reflexi změn probíhajících po celém světě, politické prostředí začalo měnit, jak pravicové milice přebíraly iniciativu od anarchistů. V červenci toho roku obsadily největší policejní stanici v Jerevanu a neúspěšně se pokusily vyvolat ozbrojené povstání. Současně emigrace podkopávala výdobytky, kterých anarchisté dosáhli. Jak nám řekl jeden arménský anarchista, “Odchod z Arménie a zapojení se do řad přistěhovalců je v současnosti nejrozšířenější formou radikalizace.”

V roce 2020 se znovu rozhořela válka s Ázerbájdžánem. V předchozích letech Rusko profitovalo z prodeje zbraní oběma zemím. Vladimir Putin příležitostně zprostředkoval příměří, ale vojenský konflikt pokračoval i v následujících letech a znovu se vyostřil poté, co Rusko uvázlo v invazi na Ukrajině. Válka často podporuje rozvoj reakční politiky a krajně pravicových skupin a zároveň rozbíjí sociální strukturu, která dříve usnadňovala organizování zdola.

V této souvislosti je obzvláště důležité najít příklady toho, jak se uprchlíci, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a vlasti, mohou společně organizovat, i když se předchozí sociální hnutí zhroutila.

Ruští anarchisté v solidaritě s arménskými squattery: rozhovor

Následující odpovědi poskytl ruský anarchista žijící v Jerevanu.

Povězte nám o krizi bydlení v Arménii.

Již před invazí na Ukrajinu městské úřady v Jerevanu prováděly přestavbu města, demontáž starých budov, včetně historických památek, a jejich nahrazování novými stavbami, obchody a restauracemi, které jsou motorem rostoucí gentrifikační krize města.

Po ruské invazi na Ukrajiny 24. února 2022 se do Arménie přistěhovalo více než 100 000 Rusů - včetně anarchistů. Jak se však ukázalo, válka probíhala i v samotné Arménii. Zatímco Putin je v Haagu oficiálně uznán za válečného zločince, Ilham Alijev a Recep Tayyip Erdogan, prezidenti Ázerbájdžánu a Turecka, zabíjejí a bombardují Armény, ničí arménské kulturní památky a blokují Arcach, čímž připravují 120 000 obyvatel o potraviny a léky, aniž by se proti tomu světové společenství jakkoli postavilo.

V důsledku toho byla Arménie kromě ruských emigrantů zaplavena obrovským počtem vnitřních uprchlíků a stát pro ně udělal jen velmi málo.

Pronajímatelé a realitní makléři využili situace k výraznému zvýšení nájemného. V médiích se objevily příběhy o tom, jak pětičlenná rodina uprchlíků z Arcachu platila jedenapůlkrát vyšší nájemné než je běžné. Pronajímatelé jim volali a vyhrožovali, že na jejich místo dosadí Rusy, přestože podmínky pronájmu byly předem projednány. Někdy při nastěhování Rusů neodstranili inzerát oznamující, že prostor je volný, ale zvýšili na něm cenu a vyhrožovali, že pokud dostanou lepší nabídku, nové nájemníky vystěhují. To přispívalo ke spirále zvyšování cen.

Pronajímatelé většinou nepodepisují s nájemci formální smlouvy, aby mohli kdykoli změnit podmínky pronájmu, stanovit novou cenu nebo nájemce vyhodit. Také se tak mohou vyhnout placení daní státu. Nájemníci jsou tedy odkázáni sami na sebe. Musí sami bojovat jednak s pronajímateli, kteří se z nich snaží vytáhnout co největší zisk, a jednak s ekonomickými důsledky nedávné války.

Bytová krize se dotkla mnoha různých demografických skupin: studentů, dělníků z jiných arménských regionů, kteří se přestěhovali do hlavního města, uprchlíků z Náhorního Karabachu a Arménů z různých dalších sociálních vrstev.

Když byla v září 2022 v Rusku vyhlášena částečná vojenská mobilizace, přišla do Arménie druhá vlna ruských migrantů. Tentokrát zahrnovala nejen etnické Rusy, ale také etnické Armény s ruskými pasy. V důsledku toho se i garáže a sklepy narychlo přestavují na byty a pronajímají se na jerevanském trhu. Také ceny nemovitostí ve velkých regionálních městech Arménie (například v Gjumri, Vanadzoru, Kapanu nebo Dilijanu) dosáhly úrovně cen bytů v Jerevanu z loňského února.

Z vlastní zkušenosti vím, že problém bydlení je pro mnoho přesídlenců naléhavý. Existuje několik programátorů, kteří si mohou dovolit drahý byt, ale většina přistěhovalců ne.

V Jerevanu je pouze jeden útulek pro bezdomovce, který pojme 100 lidí, zatímco na ulici jich spí asi čtyřikrát tolik. Některým z nich museli amputovat končetiny kvůli omrzlinám. Přesto oficiálně v Arménii žádní bezdomovci nejsou!

Jak to souvisí s vyklizením okupovaného bydlení na starém ministerstvu obrany?

V roce 2018 stovky lidí obsadily třináctipatrovou budovu bývalého ministerstva obrany, která se nachází v blízkosti jerevanské dálnice. Ta byla od roku 2008 prázdná. Mnoho ze zúčastněných byly rodiny s dětmi, váleční veteráni, starší a chudí lidé. Někteří z nich byli veteráni tří nebo čtyř válek. Budovu opravili, vysadili stromy a provozovali farmu.

Úřady se rozhodly prostory zrekonstruovat a předat je státnímu daňovému úřadu, který by se sem měl přestěhovat v roce 2027. Záměrem bylo vytvořit na místě vystěhovaného squatu “Centrum zahraniční ekonomiky”.

Několik týdnů před vystěhováním odpojili elektřinu, čímž obyvatelům ztížili životní podmínky. Dne 16. února 2023 přišla do domu arménská policie a všechny nájemníky vyhnala. V té době tam žilo nejméně 150 rodin. Mnoho squatterů se bránilo, 26 lidí bylo na místě zatčeno. Úřady povolali tisíce policistů a ti začali rabovat, ničit farmu a krást věci vystěhovalců, včetně vojenských uniforem.

Dvaceti rodinám úřady povolily bydlet v ubytovně, další žijí u příbuzných. Mnozí z nich však odmítli opustit svůj domov, postavili si tábor na pozemku poblíž budovy a dožadovali se, aby jim bylo umožněno zde nadále žít.

My, zástupci anarchistického spolku, který se pravidelně schází v anarchistickém baru, jsme se rozhodli nezůstat stranou.

Jaká byla reakce na vystěhování a projevy vaší solidarity?

Vystěhování a naše solidární aktivity se squattery vyvolaly v komunitě emigrantů diskusi. Někdo na jednom z emigrantských chatů napsal, že tito uprchlíci a veteráni jsou “flákači, kteří se zmocnili státního majetku”, a jako daňového poplatníka ho to velmi pobouřilo. Jiní na to reagovali argumenty o lidských právech. Někteří liberálové začali tvrdit, že “v Německu nebo ve Švédsku je zachování práva na bydlení a důstojný život povinností úředníků”.

Pro mě jako pro anarchistu je příběh okupace názornou ukázkou toho, jak mohou lidé sami svou vlastní prací a vynalézavostí řešit sociální problémy na nejnižší úrovni. Tím, že tento sociální projekt zajišťuje sociální práva nestátními prostředky, se vyhýbá byrokracii a paternalismu, hlavním nedostatkům sociálního systému.

Sociální experimenty, jako je squatting, mohou v mnoha ohledech zpochybnit i existenci pronajímatelů. Stejně jako středověcí feudálové nevytvářejí pronajímatelé pro společnost nic hodnotného, ale přesto mohou profitovat z práce druhých. Jak řekl jeden ze squatterů: “Když nám stát nemůže pomoci, tak ať nám pomůže Bůh, ať se alespoň přestane vměšovat a přestane krást a ničit to, co jsme vybudovali.”

V poslední dekádě proběhlo v Jerevanu několik vln protestů. Vnímáte, jak si lidé od jednoho boje k druhému budují historické vědomí a zkušenosti?

Co se týče hnutí v Jerevanu v roce 2010, skutečně existovalo pouliční hnutí, kterého se účastnili arménští anarchisté. Probíhaly protesty proti zvyšování cen elektřiny, anarchistický blok se účastnil demonstrace ke Dni lidských práv, proběhla akce proti gentrifikaci Jerevanu a akce anarchofeministek. Bohužel však všichni lidé z této generace buď politiku opustili, vstoupili do politických stran, nebo odešli do zahraničí, do Ruska či Evropy.

Dnes jsou anarchisté v Arménii většinou emigranti z Ruské federace. Popravdě řečeno, znám jen dva arménské anarchisty: N-, punkový hudebník (který se stal anarchistou na začátku roku 2020), a S-, anarchofeministka, která u nás přednáší a příležitostně publikuje v levicových a anarchistických časopisech (která se také stala anarchistkou někdy v té době). Ani jeden z nich bohužel nebyl spojen s hnutími a afinitními skupinami z roku 2010.

Je tu také anarchistka z Izraele: Y-, Židovka, která porodila na Krymu, repatriovala do Izraele, žila tam 18 let v kibucech a účastnila se tam anarchistického hnutí (včetně kontaktů s “Anarchisty proti zdi”), provdala se za Arména, přestěhovala se do Jerevanu a rozhodla se zde založit kavárnu s anarchistickou a feministickou tematikou. Kavárna se stala místem setkávání místní židovské komunity (například při sobotních oslavách šabatu) a také tvůrčí inteligence, která zde pořádala veřejná čtení.

To vše trvalo až do invaze Ruska na Ukrajinu, po níž ruské úřady začaly své občany ještě více pronásledovat a statisíce protiválečně naladěných Rusů (včetně anarchistů) uprchly ze země.

Výsledkem je, že Arménie, která byla téměř po všechna léta své nezávislosti monoetnická, je nyní rozmanitější.

Pravidelnými návštěvníky kavárny Mama-jan se následně stali mnozí představitelé levicových a antiautoritářských názorů. To poskytlo úrodnou půdu pro vznik tzv. veřejné školy Emmy Goldmanové z iniciativy Y-, S- (o nichž jsem hovořil výše) a ruského anarchisty S-. V praxi šlo o týdenní setkávání anarchistů a sympatizantů v malé místnosti kavárny, kde se diskutovalo o nových článcích, které se objevily v anarchistických časopisech.

Tak vznikl náš malý kruh, který nyní představuje celé anarchistické hnutí v Arménii.

Je mezi námi mnoho různých lidí. Jeden se aktivně věnuje veganství a dokonce založil vlastní veganské družstvo (do kterého jsem se také zapojil). Jiní, jako jeden kamarád, který je křesťanský anarchista, sbírají humanitární pomoc pro oběti války. Existuje queer anarchistická skupina, která se nadále angažuje v pouličním aktivismu.

Kavárna se stala společenským prostorem, kde jsme začali aktivně pořádat veřejné přednášky na různá témata, například o odkazu arménského anarchisty Alexandra Atabekiana (přednášku jsem vedl já), o anarchismu a ekologii, o zapatistech a dalších tématech.

Jak jste podporovali squattery?

Jakmile jsme se dozvěděli, že byli násilně vystěhováni, rozhodli jsme se jim jít pomoci. Několikrát jsme se za nimi vydali a přes počáteční nedůvěru se mým přátelům podařilo najít s nimi společnou řeč.

Na další týdenní schůzce jsme proto diskutovali o tom, jak je podpořit. Jeden ze sympatizantů anarchistických myšlenek, návštěvník našeho kroužku, se domluvil, že jim dodá dřevo na topení do kamen aby si mohli zatopit ve stanech. Také se mi jako protiválečnému aktivistovi s jistými konexemi podařilo pozvat tam přítele novináře. Při následné návštěvě nás přijali velmi pohostinně. Pomohli jsme jim vyložit dříví, oni nás nakrmili a naučili hrát vrhcáby.

O situaci jsme připravili reportáž pro emigrantská ruskojazyčná média, která později sehrála velmi důležitou roli. Navázali jsme také kontakt s charitativní organizací “Ethos”, kterou založili přesídlenci v Jerevanu a která se zabývá pomocí ukrajinským a arménským uprchlíkům.

Díky tomu, že se o vystěhování objevily zprávy, které byly z naší iniciativy přetištěny v různých vydavatelstvích (například v “Doxe”, která aktivně informovala o pronásledování anarchistů a protiválečných demonstrantů), jsme mohli v Ethosu iniciovat sbírku na potraviny, léky a pohonné hmoty. Nakonec jsme vybrali o 60 000 drachem více, než bylo plánováno! [V přepočtu přibližně 3500,- Kč, což je pro některé uprchlíky v Arménii stále značná částka.]

Squatteři nás také začali aktivně zvát na své protesty: pořádali je každý čtvrtek a každé pondělí v blízkosti vládní budovy a Výboru pro státní výdaje. S přáteli jsme drželi plakát s nápisem “Státe, proč jsi lidem sebral bydlení” s anarchistickými symboly.

Squatteři byli velmi potěšeni naší podporou, a dokonce nás pozvali na grilování - což bylo v případě našeho veganského přítele obzvlášť ironické.

Nyní jejich boj pokračuje a my s nimi udržujeme kontakt.

Co mohou anarchisté nabídnout v boji za bydlení?

Anarchismus se v zásadě po celou dobu své historie velmi zajímal o otázku bydlení. Ne nadarmo bylo během Pařížské komuny jedním z revolučních rozhodnutí rady usídlit Pařížany bez domova v bytech buržoazních emigrantů, kteří uprchli do Versailles, a zavést zákaz vystěhovávání nájemníků pro neplacení nájemného. Nejistota bydlení je významným aspektem moderní společnosti, na který musí anarchisté reagovat.

Příklad tohoto vystěhování je obzvláště zarážející. Osvětluje celou absurditu a nemorálnost civilizace založené na soukromém vlastnictví.

Zde je třeba načrtnout paralelu mezi tím, jak se Ázerbájdžán snaží vytlačit Armény a provést etnické čistky v Arcachu za použití taktiky, jako je blokáda a odpojení elektřiny, a tím, jak se totéž stalo v Jerevanu, kde arménská vláda odpojila elektřinu squatterům a vytvořila pro ně nesnesitelné podmínky.

---

Dům nebyl postaven jeho majitelem. Postavili ho, vyzdobili a zařídili nesčetní dělníci na dřevařském dvoře, v cihelně a dílně, kteří se za minimální mzdu lopotili jako o život…

Kdo si tedy může přivlastnit i ten nejmenší pozemek nebo nejprostší budovu, aniž by se dopustil hrubé nespravedlnosti? Kdo má tedy právo prodat kterémukoli zájemci sebemenší část společného dědictví?

Jak jsme již uvedli, v tomto bodě se pracovníci shodují. Myšlenka svobodných bytů se velmi jasně projevila během obléhání Paříže, kdy se volalo po prostém a jasném zmírnění podmínek, které požadovali majitelé domů. Znovu se objevila během Komuny v roce 1871, kdy pařížští dělníci očekávali, že Komunální rada rázně rozhodne o zrušení nájemného. A až přijde nová revoluce, bude to první otázka, kterou se budou chudí zabývat.

Ať už v době revoluce, nebo v době míru, dělník musí být tak či onak ubytován, musí mít nějakou střechu nad hlavou. Ale ať už je váš příbytek jakkoli zchátralý a nuzný, vždycky se najde majitel, který vás může vystěhovat…

Upřímní revolucionáři odmítnou uniformy a odznaky - tyto vnější znaky autority a podřízenosti - a zůstanou lidmi mezi lidmi, budou pracovat po boku mas, aby se zrušení nájemného a vyvlastnění domů stalo skutečností. Budou připravovat půdu a podporovat růst myšlenek v tomto směru; a až dozrají plody jejich práce, lid přistoupí k vyvlastňování domů, aniž by bral ohled na teorie, které mu budou jistě vnucovány - teorie o vyplácení náhrad majitelům domů a o shánění potřebných peněžních prostředků do různých fondů.

V den, kdy dojde k vyvlastnění domů, v ten den si vykořisťovaní dělníci uvědomí, že nastaly nové časy, že práce už nebude muset nést jho bohatých a mocných, že byla otevřeně vyhlášena rovnost, že tato revoluce je skutečným faktem, a ne teatrální přetvářkou, jako mnoho jiných před ní.

-Petr Kropotkin, Dobývání chleba(ang.)